Máma na přechodnou dobu

Přečtěte si, jaké to je být pěstounem na přechodnou dobu. Kolik peněz berou, jestli mají dovolenou, jaké to je vstávat noc co noc k plačícímu miminku a pak ho vypiplaného po měsících péče dát pryč..

 Dnes bych vám ráda představila Moniku. Monika nezapadá mezi naše klasické dodavatele, protože nemá žádné postižení. Ozvala se však jako první na náš inzerát, že hledáme pro FOR IMPACT drobné výrobce, kteří jsou OZP a rádi by své výrobky nabídli světu. Prý není OZP, ale…

 A to “ale” mě přesvědčilo a tak bych vám dnes ráda přiblížila její příběh.

 Monika je totiž pěstounem - mámou na přechodnou dobu…

 Znamená to, že se k ní dostávají děti, které by jinak musely jít do ústavů, než se pro ně najde trvalá náhradní rodina (adoptivní nebo pěstounská). Většinou se jedná o čerstvě narozená miminka (v tom lepším případě čekající na adopci), nebo malé dětičky z rodin, kde se o ně nezvládli postarat... 

 Moniko, jak dlouho už jsi přechodným pěstounem a co tomu předcházelo?

 Začala jsem pracovat jako pěstoun před třemi lety. Na začátku je potřeba podat žádost o tuto práci na sociálním odboru. Tam tě hodně moc vyzpovídají, opravdu hodně moc (smích), sepíší dlooouhou zprávu a tu přepošlou na kraj. Jela jsem tedy na pohovor na kraj a tam mě totálně potopily dvě úřednice. Víš, oni (úředníci) tady mají v podstatě neomezenou moc. Hodně nepříjemný zážitek a velmi ponižující. Jenže já nejsem žádné ořezávátko, takže jsem se odvolala a zároveň si na tyto "dámy" stěžovala, na to ony nebyly zvyklé.. Zkrátka v Praze jejich rozhodnutí smetli ze stolu a já byla i proti jejich vůli pěstoun. Ovšem toto vše trvalo čtyři roky!!!! 

 Čtyři roky… čtyři roky, než jsi mohla nabídnout náruč prvnímu dítěti…Smutné.. Jaké děti se k tobě vůbec dostávají, můžeš si nějak vybrat? 

 Přechoďák (pěstoun na přechodnou dobu) si nemůže vybírat ani věk dítěte. Jen se na začátku stanoví, co ten který konkrétní pěstoun je schopen zvládnout. Většinou jsou to ale malé děti. Můj druhý klouček měl rok a půl a bylo to vystrašené zvířátko. No a to je na tom to nejhorší, vidět osudy těch mrňousů, o kterých kdosi rozhoduje.  

 Co na to, že chceš být pěstounem, říkala tvoje rodina? Přece jen je to velké rozhodnutí.

 Odjakživa jsem byla takovou ošetřovatelkou. Vždy se okolo mě motaly buď děti nebo zvířata. Miluju je a jsem ochotná pro ně udělat cokoliv. No a život mi přichystal, že svoje jedno dítě jsem měla až v 37 letech a to až na čtvrtý pokus IVF. To byl ten nejtěžší boj v mém životě, ale s nejkrásnějším koncem. Já mám syna za odměnu.Je mu devatenáct a kdyby nechtěl, tak bych do pěstounství nešla. Celé to martyrium musel podstoupit se mnou. Když začal dospívat a já povolovala otěže výchovy, usoudila jsem, že mám ve svém srdci ještě spoustu místa. A i sil. Moje rodiče ani sestru to nepřekvapilo...přece mě znají. Pak mám taky naštěstí několik přátel, kteří mě v rozhodnutí podporují a když hoří, tak pomůžou.. Protože být pěstounem je náročně, a to i finančně…

 Ty mluvíš o pěstounství jako o práci… jak to vlastně je finančně?

 Na to, že prakticky pracuji 24 hodin, moje mzda činí čistého 16000,- Kč. Je to jako u každého jiného zaměstnání, odvádíme veškeré daně. Peníze pobírám i když nemám dítko, ale to se ještě nestalo. Je nás tak málo, že jsme plně vytížení. Po předání dítěte máme dovolenou, ale tak max.14 dní.            

 Dále dostáváme měsíční dávku pro potřeby dítěte, takové alimenty od státu.Je to pevná částka 5 tisíc, ať je dítě jakkoliv staré. Málokdy bych z ní něco ušetřila. Většinou máme miminka a sama víš, kolik pro něj stojí jen plenky a mléko. 

  Než toto povolání začneš dělat musíš si veškeré vybavení pořídit ze svého. Na toto ti stát nedá ani halíř. 

 Musíš být tedy připravená na všechno? Jak to zvládáš? 

 Abych byla spravedlivá - existují sklady pro pěstouny, kam si můžeš dojet např. pro základní oblečení na dítě. To je dobrá věc, zejména když dostaneš do péče dítě ve věku, na které nejsi vybavená. Když se ke mně dostal chlapeček ve věku rok a půl, byla jsem za to ráda, protože neměl vůbec nic a já měla doma oblečení jen pro miminka.

 Naštěstí tady dobře zafungovali přátelé a sociální sítě a sehnala jsem pro něj darem i hračky úměrné jeho věku a jiné potřebné věci, aby se u mě cítil dobře.   

 A zeptám se jinak… jako máma čerstvě dvouleté cácorky moc dobře vím, jak pekelné může být první období života miminek, ty probdělé noci, únava, že by člověk padl...jak zvládáš tohle?

 Nebudu říkat, že je to jednoduché. Probdělé noci k tomu ale prostě patří. Většinou tak po měsíci najdu s človíčkem nějaký rytmus a sesynchronizujeme se. A taky mám svůj relax, háčkování..

 Ano, háčkování, tak jsme se poznaly.. Než se k němu dostaneme, ještě bych chtěla vědět, jak dlouho máš děti většinou u sebe a jak vypadá předání. Co je nejtěžší?

 Od přebrání dítěte spolupracujeme s OSPOD a pokud rodič nejeví zájem, hledá se náhradní rodina. Vždy musím být informována. Jakmile se najde někdo vhodný, domluví se společné kontakty, většinou u mě doma a těch pak musí být předepsaný počet. Nakonec se jde na předání. Pochopitelně vše jde přes soud, který k tomu vydá rozhodnutí.

 Systém by měl fungovat tak, že u mě by mělo být dítko max. po dobu jednoho roku. Dost často je to ale delší doba. Tedy dle zkušeností u kolegyň, já jsem se zatím vždy vešla. Nikdy  jsem nevracela do bio rodiny a nebo, nedej bože, do kojeňáku. Vždy se podařilo najít novou náruč ️.Takže to je  zároveň odpověď na to, co je nejtěžší...kdyby se nenašli náhradní rodiče a já bych musela předat do ústavu. To se pak z mnoha přechodných stávají raději stálí pěstouni.

Vnímáš nějaký rozdíl mezi adopcí a předáním do pěstounské rodiny?

Rozdíl mezi adopcí a pěstounem pro mě žádný není. Zatím jsem měla štěstí na milující náruče a mám od nich i zpětnou vazbu, což je super, protože i když mě při předávání srdce krvácí..tak pak vidím, jak je mnou vypiplaný drobek šťastný....no a o tom to je (úsměv).

 Teď k tomu háčkování. Tak jsme se poznali. Naše neziskovka hledala drobné dodavatele OZP a ty jsi se nám ozvala jako první, a to i přesto, že OZP nejsi.. Nicméně tvůj příběh k naší práci patří.. Takže.. to háčkování, jak to s ním je?

 Je to můj velký relax. Každý potřebuje nějak si odfrknout, já háčkuji hračky pro děti. Prostě  tak od mých šesti let něco motám, pletu, šiju, řežu,...prostě cokoliv, co mě zaujme, do toho se pustím. 

 A jde ti to moc dobře. Tvoje hračky si mohou lidé teď u nás koupit. Asi si tím ale nějak nepřivyděláš, viď?

 (smích) To opravdu ne. Dnes jsou vlna, výplň, očička tak drahé. Jsou na tom hodiny práce, které finančně nikdo neocení. Ale jak jsem říkala, je to můj relax, někdy mě drží při zdravém rozumu a věci na to něco stojí. Proto musím prodávat…, abych mohla tvořit dál. 

Moniko, moc ráda bych ti udělala něčím radost. Co pro tebe  můžeme udělat? 

 Děkuji, jste moc hodní. Mám vše, co potřebuji. Mám to štěstí, že když je krizová situace, vždy se najdou přátelé, co pomohou. To, co bych si teď přála nejvíc, je dobré zaměstnání pro mého syna, který je čerstvě po maturitě.

 Děkuji, Moniko, za rozhovor. Jsem moc, moc ráda, že jsi se tenkrát nedala a nakonec jsi se tou přechodnou pěstounkou stala.

 PS: nakonec jsem zjistila, co by Monice udělalo radost. Sbírá staré panenky, třeba takové ty od Gumotexu. Pokud nějakou máte doma a chtěli byste jí Monice věnovat, budeme rádi :).

Háčkované dětské dekorace od Moniky si můžete koupit tady